Mužně vpřed, silou lví, za rovnost, volnost, bratrství!

V posledních dnech jsem hodně přemýšlel o různých výročích. Sešlo se jich hodně. První výročí zatýkaní v motolské nemocnici, čtvrté výročí zahájení velké války na Ukrajině, 78.výročí Vítězného února, jak se dobově označovalo komunistické uchopení moci v únoru 1948 ... A z toho posledního jsem se zaseknul.

Jak to vysvětluji dětem ve škole při dějepise? V únoru 1948 se už běh událostí změnit nedal. Mantinely byly dané. V jejich rámci se dalo trochu uhýbat, kličkovat, zdržovat ... Události mohly proběhnout o pár týdnů dříve či později, trochu jinak. Ale uchopení moci komunisty už bylo dáno.

Kdy že bylo dáno? Vlastenecký a demokratický étos První republiky byl naleptaný Mnichovem v září 1938, důvěra v kolektivní Západ, Francii a Británii nahlodána, a zejména Druhou republikou, kdy jsme si tu preventivně sami rušili demokracii, abychom se vlísali německému Vůdci, což stejně nevyšlo.

Porážka Francie roce 1940 zbavila tento náš dosavadní vzor posledních zbytků obdivu. Naopak jsem získali respekt k Sovětskému svazu pro jeho odpor vůči našemu utlačovateli. Počáteční spolupráce nacistů a komunistů z let 1939 - 1941 byla zapomenuta.

Cesta k Únoru se napřímila Moskevskou smlouvou o spolupráci z roku 1943, Košickým vládním programem z dubna 1945 a zejména polosvobodnými volbami z roku 1946. Pak už nebylo cesty zpět.

Jak to, že komunisté tehdy v ještě částečně svobodných volbách získali 35% hlasů? Lhali ve volební kampani. Vědomě, drze. Slibovali všechno všem. Věřícím věčnou spásu, plešatým vlasy, podporu drobným živnostníkům a pozemkovou reformu malorolníkům a bezzemkům.

Nesplnili nic. Nikdy nechtěli nic ze slibovaného splnit. Jak to, že to voliči stejně jako dnes nepochopili? Okupace.

Československá demokracie stála na třech pilířích - na sokolech, legionářích a skautech. A tito byli za německé okupace zdecimováni. Jednak preventivně, jednak za svou skutečnou odbojovou činnost. Která byla ... Nenalézám slov. K tématu se vrátím.

Socha patří JUDr. Janu Podlipnému, starostovi Prahy, poslanci všech možných sněmů, zejména prvnímu starostovi České obce sokolské v letech 1889-1906. Pán žil 1848 až 1914. (V pozadí Libeňský zámeček).

Za I. světové války byla činnost sokolské obce pozastavena. Za II. světové války byla obec rozpuštěna. V roce 1956 opět rozpuštěna ...

Asi sto kroků od Podlipného sochy z roku 1935 (zajímavé je, že socha zřejmě na svém místě přežila okupaci i socialismus) si nelze nevšimnout secesní budovy Libeňské sokolovny.

Sokolovna bývala v každé slušnější české obci ... Ale tato je dispozičně velmi složitá, provozovalo se zde množství specializovaných sportů.

Zachtělo-li by se Vám podrobností o budově, račte si zvětšit. Prozatimní kostel sv.Vojtěcha se pne vedle. Už přes sto let. My, Češi, máme k provisoriu zvláštní vztah.

Ze štítu budovy jsem si vypůjčil i jedno ze sokolských hesel. Vedle "Tužme se!" a "Ve zdravém těle zdravý duch!" Ale ten znak je špatně vidět ...

Tak ještě jednou ... Sokolovna je stále činna.

Přece Vás o ten kostel neochudím ... Ale o stanici tramvaje dál si všímám zvláštního domu.

Čím že je zvláštní?

Proti gustu žádný dišputát ... Jste skinhead, postavíte si činžák a jako maskarony si dáte hlavičky Daniela Landy. Voliči SPD zvolí Tomiovy hlavičky a jste-li přívrženec Stačilo! ... Počkat, stavějí jmenovaní příznivci činžáky? A dnes už maskarony nejsou ani moderní ...

Ale v dobách oněch se vlastenectví demonstrovalo i takovými detaily. Tuhle hlavičku jsem zařadil i proto, že je nad ní vidět vyústění WAWek. (Wand-Außen-Wärmer, znáte Vy, mladší?) Zločin proti lidskosti to není, ale proti architektuře jistě.

Jen tak na okraj ... Co bylo dřív? Název ulice (1905), nebo dům s hlavičkami sokolíka, snad Podlipného? Nevím, nedohledal jsem ...

A naproti Podlipného pomníku stojí škola B.Hrabala. Tam ve dvoraně můžeme vidět tuhle konstrukci. A před ní nerezový kovový obrubník , kam je vepsána historie Jindřišky Novákové. Nečitelně.

V ulici Novákových u Palmovky nalezneme tuhle pamětní desku. Novákovi spolupracovali s parašutisty při atentátu na R.Heydricha. A maminka Nováková poslala svoji dceru Jindřišku odvést velociped zanechaný Janem Kubišem na místě atentátu ...

Psal se květen 1942. Všichni Češi už věděli, co jsou Němci zač a co dokážou. Troufám si tvrdit, že pán a paní Novákovi vědomě riskovali životy nejen svoje, ale i svých dětí. Ale nemohli jinak. Byli to vlastenci. Sokolové. Za Československou republiku, za demokracii ... A tihle lidé pak v letech 1945 - 1948 zoufale chyběli.

A nemohu si pomoci, chybějí nám stále.